Jakým strategiím odevzdáváme svou sílu a vůli?

Některé způsoby, jak si získáváme pozornost, uznání nebo pocit bezpečí, nám mohou v určitém období života pomáhat. Pokud se z nich ale stanou automatické strategie, mohou nás vzdalovat od vlastní odpovědnosti, hranic a vnitřní jistoty.

Za život jsem si u sebe i ve vztazích s druhými všímala několika opakujících se vzorců. Neberu je jako diagnózy ani pevné typy lidí. Spíš jako obrazy chování, ve kterých se někdy může poznat každý z nás.

Výkon a potřeba uznání

Někdo si svou hodnotu potvrzuje výkonem. Potřebuje být nejlepší, zvládat víc než ostatní a slyšet pochvalu. Takový způsob fungování může dlouho přinášet motivaci, ale zároveň může vést k překračování vlastních hranic a strachu ze selhání.

Vedle takového člověka může být lákavé nechat ho rozhodovat i za nás. Jenže pokud příliš často přenecháváme vlastní rozhodnutí někomu „silnějšímu“, postupně ztrácíme kontakt s tím, co chceme sami.

Role oběti

Jiným vzorcem je dlouhodobé soustředění na křivdy, problémy a bezmoc. Každý někdy potřebuje podporu a soucit. Obtíž nastává ve chvíli, kdy se z bezmoci stane jediný způsob, jak získat pozornost nebo jak vysvětlovat vše, co se v životě děje.

Pro mě je důležité rozlišovat soucit od lítosti. Soucit může člověka podpořit, aby znovu našel vlastní možnosti. Lítost ho naopak někdy nevědomky utvrzuje v tom, že nic změnit nemůže.

Konflikt a negativní pozornost

Někteří lidé získávají pocit síly hlavně skrze konflikt. Provokují, vyhrocují situace nebo potřebují být v opozici. V jejich přítomnosti můžeme začít pochybovat sami o sobě, reagovat hněvem nebo raději ustupovat.

Právě tady vnímám jako důležité hranice: všimnout si vlastní reakce, nenechat se automaticky vtáhnout do sporu a rozhodnout se, do čeho svou pozornost skutečně investujeme.

Obraz dokonalosti

Dalším vzorcem může být potřeba působit stále pozitivně, úspěšně a bez problémů. Zvenčí může všechno vypadat dokonale, ale pro okolí se tím snadno vytváří tlak na porovnávání.

Dokonalost je však obraz. Každý člověk má slabé stránky, nejistoty i období, kdy se mu nedaří. Přijetí této obyčejné lidskosti podle mě přináší mnohem větší svobodu než snaha udržovat bezchybný obraz.

Autority, učitelé a zachránci

Podobný princip se může objevit u lidí, kteří vystupují jako autority, duchovní učitelé nebo zachránci. Mohou mít mnoho zkušeností a skutečně pomáhat. Problém nastává tehdy, pokud druhý člověk začne věřit, že bez nich nedokáže rozhodovat, růst nebo řešit svůj život.

Pomoc, která vede k větší samostatnosti, vnímám jinak než pomoc, která vytváří závislost. Dobrý průvodce by podle mě neměl člověku brát vlastní kompetenci, ale pomáhat mu ji znovu objevit.

Co si z toho můžeme odnést

Všichni používáme různé strategie a často jich během života střídáme několik. Není proto smyslem druhé zařazovat do škatulek. Mnohem zajímavější je položit si otázku: Kde se v těchto vzorcích poznávám já?

Můžeme si všímat, kdy příliš hledáme uznání, kdy se vzdáváme vlastní odpovědnosti, kdy potřebujeme zachraňovat druhé nebo kdy naopak čekáme, že někdo zachrání nás.